Průlom
Nový život..nenapadlo by mě, že toto slovní spojení někdy použiji v souvislosti s první pandemií, kterou ve svém životě zažívám.
Třetí týden v březnu roku 2020 se život v České republice od základů změnil.
Dnes je čtvrtek..a v pondělí se klidné, veselé a docela retro oddělení rehabilitace, kterému už třetí rok šéfuju, začalo proměňovat v oddělení připomínající válečnou zonu, oddělení mimořádné péče, které je ode dneška připraveno přijmout první pacienty podezřelé z nákazy virem SARS-CoV-2.
Naše oddělení bylo vybráno proto, že to dříve bývala interna a sedm pokojů je vybaveno kyslíkem.
Při onemocnění COVID-19, které tento virus způsobuje, se v totiž může stát, že infekce vstoupí do plic, člověk se pak začne dusit a potřebuje kyslík.
Chodba je rozdělena páskou na dvě půlky, tu "převlékací", kde jsou na stolcích sady s ochrannými pomůckami - holínky, infekční pláště, kyslíkové brýle, emitní misky, rukavice, roušky, čepice, infuzní sety - všechno jednorázové, takže jsou tady i pytle na infekční odpad.
Za tou čárou je pak vstup do pokojů, zatím jednolůžkových, vybavených kyslíkem, toaletní židlí a pytli na odpady. Naštěstí je z oken výhled do lesa.
Prožíváme teď úplně nové pocity, které podle toho, co si kde přečteme a shlédneme, kolísají od narůstajícího svírajícího strachu, ke stavům úlevy, klidu a srandy. Leckdo prožívá euforické nálady související s představou očisty světa a celkové obrody směrem k lepším zítřkům.
Lidé a jejich činnosti se zastavili a my můžeme pozorovat, jak rychle se vše kolem nás mění.
Ze světa přicházejí zprávy, že se zvířata vracejí do měst, do Benátek připluly labutě a po sednutí si zvířeného písku je vidět na dno laguny, někdo viděl v přístavu i delfíny.
Doma se moc nebavíme, neobjímáme, a ačkoliv jsme si první dny myli opravdu často ruce je jasné , že s postupujícím časem se obezřetnost bude zmenšovat.
Mimo domov je povinné nosit roušku, někteří nosí do obchodů i rukavice.
Lidé jsou z nařízení vlády doma, řada profesí přechází na možnosti internetového světa.
Sociální sítě přímo mlaskají náporem informací a všeho toho mediálního prostoru, kam teď lidé vrhli svou veškerou emoční nálož.
Zdravotníci přirozeně do práce chodí, také policie, hasiči a jiní nepostradatelní - ostatně jako vždy, když kolem kráčí dějiny.
Všude je větší ticho, aut jezdí málo, lidí na ulici potkáš minimálně. Nevím, jestli se mi to zdá, ale slyším víc ptáky, dokonce dneska v nemocnici kohouta, ale možná je to jen tím, že máme nastražené všechny smysly na monitoraci venkovního prostředí, jako zvíře, které je ve střehu.
Stav, kterému říkám "blízkost smrti", zní trochu přehnaně.
Ale je to stav, kdy se začínáme zamýšlet nad tím, jak žijeme, přestáváme dělat zbytečné věci, už se nám tolik nechce zabíjet čas u televize, toužíme po seberealizaci, vyjádření sama sebe a zanechání stopy, chce se nám žít víc v pravdě, narovnat své partnerské a rodinné vztahy..a pociťujeme naléhavě nedostatek času ..zvyšuje se potřeba udělat všechno, o čem jsme snili a co chceme dokázat.
Stihnout žít doopravdy.
Třetí týden v březnu roku 2020 se život v České republice od základů změnil.
Dnes je čtvrtek..a v pondělí se klidné, veselé a docela retro oddělení rehabilitace, kterému už třetí rok šéfuju, začalo proměňovat v oddělení připomínající válečnou zonu, oddělení mimořádné péče, které je ode dneška připraveno přijmout první pacienty podezřelé z nákazy virem SARS-CoV-2.
Naše oddělení bylo vybráno proto, že to dříve bývala interna a sedm pokojů je vybaveno kyslíkem.
Při onemocnění COVID-19, které tento virus způsobuje, se v totiž může stát, že infekce vstoupí do plic, člověk se pak začne dusit a potřebuje kyslík.
Chodba je rozdělena páskou na dvě půlky, tu "převlékací", kde jsou na stolcích sady s ochrannými pomůckami - holínky, infekční pláště, kyslíkové brýle, emitní misky, rukavice, roušky, čepice, infuzní sety - všechno jednorázové, takže jsou tady i pytle na infekční odpad.
Za tou čárou je pak vstup do pokojů, zatím jednolůžkových, vybavených kyslíkem, toaletní židlí a pytli na odpady. Naštěstí je z oken výhled do lesa.
Prožíváme teď úplně nové pocity, které podle toho, co si kde přečteme a shlédneme, kolísají od narůstajícího svírajícího strachu, ke stavům úlevy, klidu a srandy. Leckdo prožívá euforické nálady související s představou očisty světa a celkové obrody směrem k lepším zítřkům.
Lidé a jejich činnosti se zastavili a my můžeme pozorovat, jak rychle se vše kolem nás mění.
Ze světa přicházejí zprávy, že se zvířata vracejí do měst, do Benátek připluly labutě a po sednutí si zvířeného písku je vidět na dno laguny, někdo viděl v přístavu i delfíny.
Doma se moc nebavíme, neobjímáme, a ačkoliv jsme si první dny myli opravdu často ruce je jasné , že s postupujícím časem se obezřetnost bude zmenšovat.
Mimo domov je povinné nosit roušku, někteří nosí do obchodů i rukavice.
Lidé jsou z nařízení vlády doma, řada profesí přechází na možnosti internetového světa.
Sociální sítě přímo mlaskají náporem informací a všeho toho mediálního prostoru, kam teď lidé vrhli svou veškerou emoční nálož.
Zdravotníci přirozeně do práce chodí, také policie, hasiči a jiní nepostradatelní - ostatně jako vždy, když kolem kráčí dějiny.
Všude je větší ticho, aut jezdí málo, lidí na ulici potkáš minimálně. Nevím, jestli se mi to zdá, ale slyším víc ptáky, dokonce dneska v nemocnici kohouta, ale možná je to jen tím, že máme nastražené všechny smysly na monitoraci venkovního prostředí, jako zvíře, které je ve střehu.
Stav, kterému říkám "blízkost smrti", zní trochu přehnaně.
Ale je to stav, kdy se začínáme zamýšlet nad tím, jak žijeme, přestáváme dělat zbytečné věci, už se nám tolik nechce zabíjet čas u televize, toužíme po seberealizaci, vyjádření sama sebe a zanechání stopy, chce se nám žít víc v pravdě, narovnat své partnerské a rodinné vztahy..a pociťujeme naléhavě nedostatek času ..zvyšuje se potřeba udělat všechno, o čem jsme snili a co chceme dokázat.
Stihnout žít doopravdy.
Komentáře
Okomentovat